Louda posouvá svoje olympijské cíle směrem k Paříži, do Tokia to nestihne
Český badmintonista Jan Louda,
dvojnásobný mistr republiky a opora reprezentace, nemohl v loňském roce
kvůli rušení velké většiny turnajů navázat na titul z mezinárodního
turnaje Slovak open, kde vyhrál před nástupem
pandemie.
Následující období bylo především ve
znamení trénování, jelikož brány turnajů se otevřely minimálně, světový
žebříček je zmražen od 17. března loňského roku a spustí se snad začátkem
února. A Jan Louda chce být připraven, na kurtu je denně.
Jak probíhala vaše příprava
v době druhé vlny covidu-19 a kolik ze všech tréninkových dní jste
byl na kurtu a hrál?
Naštěstí se má příprava příliš
nelišila. Mám jako profesionální sportovec a jako ostatní reprezentanti
výjimku. Trénovat tedy můžeme i v hale téměř neomezeně. Momentálně
jsem na kurtu denně, někdy i dvakrát. Nejvíc nás zasáhl první lockdown na jaře, kdy žádná výjimka nebyla a my se mohli
připravovat pouze venku. Bylo to období trvající přes dva měsíce a mohu říct,
že jsem byl, co se přípravy týče, přibližně na pětasedmdesáti procentech ve
srovnání s normálním režimem.
Plzeňská tréninková skupina byla
doplněna o další elitní hráče – Adama Mendreka a
Milana Ludíka, navíc je šance, že v Plzni bude
národní badmintonové centrum (dle Českého badmintonového svazu začal jeho
zkušební provoz). Jak byste zhodnotil tyhle tréninky, kdy šlo reálně
o plnou mužskou část reprezentace?
Národní centrum a vrcholové
sportovní centrum mládeže se v Plzni rozjíždí. Nyní se na Lokomotivě
připravujeme společně jako tým, máme zajištěné výborné zázemí včetně trenéra a
regenerace.
Ještě před nucenou pauzou jste stihl
mistrovství Evropy družstev. Jak jste byl spokojen se svým vystoupením? Začal
jste ve velice napínavé čtyřhře proti Rakušanům, v dalších utkáních už
jste byl místo Milana Ludíka nasazen do singlů proti
soupeřovým „jedničkám“.
Debly hraju vždy jen párkrát do
roka, takže si to dost užívám. Není to takový tlak, a navíc s Ondrou
Králem si rozumíme i mimo kurt. Mrzí mě, že jsme náš zápas nedokázali
dotáhnout k výhře, ale aspoň to nebyla nuda. Dvouhra se nedá moc zevrubně
hodnotit – vyhrál jsem zápas proti Slovensku, ve kterém jsem byl favorit, a
prohrál jsem duel proti velice silnému Nizozemci, který je v žebříčku mezi
TOP 5 Evropany. Zde jsem naopak mohl jen překvapit, což se povedlo hlavně
v prvním setu, který byl vyrovnaný.
Jak vidíte své šance kvalifikovat se
na olympiádu v Tokiu? Tím, že podzimní turnaje se téměř vůbec nekonaly a
znovu nastartovaná kvalifikace bude trvat jen dva a půl měsíce (od 1. 3.
do 16. 5.), tak je nesmírně obtížný úkol se do Tokia dostat. Souhlasíte?
Nepoohlížíte se spíš až po Hrách v Paříži 2024?
Šance na olympijskou účast
v Tokiu se limitně blíží nule. Moje postavení na světovém žebříčku je nyní
dost mimo kvalifikaci, a navíc jsou žebříčkově přede mnou dva Češi (Ludík, Mendrek – stav je takový, že při aktuálním pořadí našich
hráčů na světovém žebříčku má v mužské dvouhře Česká republika
k dispozici v té nejlepší variantě pouze jedno místo, pozn. red.). Snem většiny sportovců je zahrát si na olympiádě a
já to mám nastavené také tak. Tedy na další olympiádu v Paříži se chci
zaměřit a ohlídat si důležité kvalifikační turnaje (kvalifikace na OH trvá rok
a je zapotřebí odehrát 15-20 kvalifikačních turnajů po celém světě, pozn. red.).
Už to bude téměř rok po plzeňském
republikovém šampionátu, kde jste vybojoval svůj druhý mistrovský titul ve
dvouhře. Je něco, co se vám s tímto časovým odstupem vybaví?
Samozřejmě se mi vybaví spousta
pěkných vzpomínek, nejvíc asi mám v paměti poslední míček ve finále a
následnou radost. Nicméně turnaj skončil a teď se soustředím na trénink. Ale až
začne letošní květnové mistrovství republiky v Praze, tak mě vzpomínky na
titul před domácími fanoušky určitě pořádně nakopnou a dám do toho
opět vše.
Díky za rozhovor.
Martin Slepička
Fotky : Lenka Johánková